Urbanizace
Intenzivní urbanizace obvykle drasticky mění přírodní povrch země a říční síť. Především vytváří trvale nepropustné plochy, pozměňuje velikost povodí, zmenšuje hustotu a charakter říční sítě. Tyto změny zásadně zmenšují retenční kapacitu krajiny, zvyšují odtok vody a vyvolávají větší a rychleji přicházející povodňové průtoky.
V urbanizovaných územích se nachází množství asfaltovaných a dlážděných cest, budov a okolních zpevněných ploch, která prakticky zamezují infiltraci vody do půdy a zvyšují odtokový koeficient povodí a vůbec hodnotu maximálního odtoku vody.
Některé stavby jako například silniční a železniční náspy rozdělují přirozené povodí na několik menších sub-povodí, ukončených odvodňovacím kanálem. Odtok z těchto malých plošek je mnohem rychlejší, než z větších přirozených povodí.
Odvodňovací kanály a silnice obklopené škarpami se z hledisky odtoku vody chovají jako umělé přítoky a tím výrazně zvyšují hustotu říční sítě. Vyšší hustota říční sítě znamená rychlejší odtok vody.
Umělé odvodňovací kanál a nepropustné plochy mají v porovnán s dnem přirozeného koryta také mnohem hladší povrch. Menší drsnost umělých povrchů také přispívá k rychlejšímu odtoku do hlavního toku.
Také přirozené toky mají ve městech většinou zpevněná, často i napřímená koryta, které mají velmi malou drsnost. To zrychluje odtok a také samotné rychlosti proudění v řece.
Napřímením toků se zkrátí dráha, kterou musí vody urazit v původním meandrujícím korytu. Při stejném rozdílu hladin na horní a dolní části toku se napřímením také zvětší sklon koryta. Výsledným efektem je opět rychlejší odtok a tím i potenciálně větší kulminace povodně.
Celkově městské prostředí omezuje infiltraci, retenci vody v půdě a vyvolává rychlejší odtokovou odezvu než ve venkovské krajině.